LK byl lunární modul (lunární přistávací modul určený pro lety člověka do vesmíru) vyvinutý v 60. letech jako součást několika sovětských lunárních programů s posádkou. Jeho role byla analogická s americkým lunárním modulem Apollo (LM). Tři moduly LK varianty T2K byly letěny bez posádky na oběžné dráze Země, ale žádný LK nikdy nedosáhl Měsíce. Vývoj nosné rakety N1 potřebné pro let na Měsíc utrpěl neúspěchy (včetně několika selhání startu) a první přistání na Měsíci bylo dosaženo americkými astronauty na Apollu 11.
Výsledkem bylo, že po ztrátě Space Race byly programy N1 i LK zrušeny bez dalšího vývoje. Sergej Korolev, hlavní sovětský raketový inženýr a konstruktér kosmických lodí během 50. a 60. let, plánoval přijmout stejný koncept setkání na oběžné dráze Měsíce. jak je vidět v programu Apollo. Lunární expediční kosmická loď L3 se měla skládat z velitelské lodi Sojuz 7K-L3 (varianta Sojuzu) a LK Landeru.
L3 by nesl dvoučlennou posádku na jediném třístupňovém supertěžkém N-1 boosteru. Čtvrtý stupeň, Blok G, by tlačil L3 (LOK+LK) směrem k Měsíci, přičemž Blok D jako pátý stupeň.LK ve srovnání s lunárním modulem Apollo. Protože nosnost rakety N1 byla pouze 95 tun na LEO, oproti 140 tunám Saturnu V na LEO, byl LK vytvořen tak, aby byl méně objemný než lunární modul Apollo (LM).
Měl jiný přistávací profil. Byl lehčí jen o jednu třetinu hmotnosti LM. Původně měl LK nést jediného kosmonauta. Pozdější varianta by měla dvoučlennou posádku; LM nesl dva. Neměl žádný dokovací tunel jako LM; kosmonaut by šel vesmírem z LOK (Sojuz 7K-L3) do LK a zpět. LK Lunar Lander, Sojuz-Lok, servisní věž raket N1, Modely 3. etapy n1 od uživatele Sketchfab „Sovětský model Magic“.
